Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přelud svíčky



Je to už čtyřicet let,co jsem šla jako čtrnáctiletá na hřbitov.Maminka tam má rodiče a zasadila na hrob květiny.Bylo velké sucho,tak jsem je měla zalít.Když jsem měla práci hotovou,procházela jsem se po hřbitově.V urnovém háječku mě zaujala fotografie malé holčičky a její pěkný hrob se zapálenou svíčkou.Nevysvětlím vám proč,ale tu svíčku jsem vzala a dala na sousední neudržovaný hrob.Jenže v noci jsem tu zapálenou svíčku viděla za svým oknem.Nikdo jí tam nemohl držet,bydlíme vysoko,musela být opravdu ve vzduchu.Řekla jsem si,že se mi to asi zdálo,ale druhou noc mě "cosi"probudilo a já tu svíčku spatřila znovu.Byla tam i třetí den!A to už jsem se bála.Rychle jsem vzbudila maminku.Ona svíčku neviděla,ale já ano.Poradila mi,abych šla na hřbitov a dala vše do pořádku.Koupila jsem po škole svíčky,jednu jsem dala na hrob holčičky a další na okolní hroby.Od té doby svíčka za oknem zmizela.Já se ale na hřbitově pokaždé bojím dodnes.

 

Lidský panák


Jednou když sem byla na dětském táboře tak závěrem byla stezka odvahy. Naši vedoucí byli převlečeni za různé příšery z hrobů! Upíry, mrtvoly a zombie. Mohly jsme jít po dvou tak sem šla se svojí kamarádkou, která je ještě větší strašpytel než já. Tak když jsme šli jako druzí jako první nás vylekala naše vedoucí převlečená jako upír. Jak jsme šly dál tak sme uviděly naše kluky a pár holek jak se houpou na panákovi na provaze chtěla sem se taky zhoupnout jenomže moje kamarádka chtěla být co nejdřív z lesa venku. Ráno když byl budíček tak se všechny děcka bavili o tom panákovi. Jenomže vedoucí navěděli o jakém panákovi je řeč.Tak se před večeří vydali 2 hlavní vedoucí na místo kde jsme jim to popisovali. Když se vrátili a řekli nám co to do opravdy bylo ztuhla nám krev v žilách. Ten panák nebyl panák ale opravdu oběšený pán, který měl dluhy tak nám to policie, která v zápětí přijela řekla a když si dnes vzpomenu na to jak sem se chtěla zhoupnout tak po mě přejede mráz!!!

 

Volala o pomoc


To jsem se takhle jednou dohodl s kámošema,že si uděláme pěknej den.Bylo nás 5 vzali jsme si batohy,rybářské náčinní stan špekáčky k večeři a vydali jsme se přes les k rybníku,který byl těsně u lesa.Svítilo slunko,tak jsme se nejdříve ochladily v rybníku a dělali jsme blbiny u vody,když jsme se usušily tak jsme nahodily pruty a čekali sme,kdo první bude mít záběr.Čekat jme mohli ani ťuk,už nás to přestalo bavit venku se stmívalo,tak jsme postavily stan rozdělali oheň,že si pomalu opečeme špekáčky ,protože nám pěkně vyhládlo..do pozdního večera jsme seděli u ohně a povídali si,protože jsme rybu nikdo nechytil,před půl nocí jsme se rozhodli,že půjdeme spát abychom brzo ráno mohli zase nahodit,říká se přeci,že brzo ráno nejvíc berou.A zrovna když jsme usínali tak se to stalo........... Slyšely jsme hlas dívky,která volala o pomoc,nejdříve to bylo úplně z dálky a hlas se k nám stále přibližoval,všichni jsme dostali hrozný strach zda v lese někdo někoho nezamordoval nebo co..pořád to neustávalo tak jsme rychle zabalily stan a jak nejrychleji jsme uměli tak jsme utíkali domu,všichni do jednoho jsme to odvyprávěli rodičům a jedné mamince mého kamaráda to nedalo,a zavolala na policii co se nám stalo,byly druhý den prohledat les a nic nenašly,žádné stopy po vraždě,maminka kamaráda se zlobila,že si z ní dělá srandu a vymýšlí si,ale on si přivedl nás abychom to dosvědčily že jsme si nic nevymyslely.Pak někde na obecním úřadu se dočetli někde v archivu,že v tom lese byla zavražděna před více než 50 lety žena zrovna toho data co jsme tam chtěli stanovat.Nic není smyšlené vše je pravda takto jsem to prožil a můžu napsat,že jsem měl opravdu strach a to mi tenkrát bylo 19 let. Jakub z východních čech.

 

 

 

ICHTYL,...PROBODÁVAČ STĚN

Jednou jsme byli se třídou na táboře(něco jako škola v přírodě,ale rozhodně lepší a mohli jsme si celý den dělat co jsme chtěli).Byli jsme tam už podruhé,jenže tentokrát tam byla i moje nejlepší kámoška.Pak nám někdo začal lakovat a probodávat stěny.Z kámoškou jsme ho pojmenovaly Ichtyl a namalovaly jeho (samozřejmě námi vymyšlenou podobiznu) na zeď chatky.Byla to vlastně karikatůra.Jednou jsme tam měli táborák a úplně,ale úplně všichni byli u táboráku.Pak někdo ve tmě za námi začal svítit baterkou.Najednou se nikomu nechtělo od ohně.Trhla jsem s kamarádkou,ale ona že nepůjde.Po táboráku už tam světlo nebylo a ráno jsme zjistily,že nápisy na stěně nepřibyly

Bylo to znamení


V listopadu roku 1976,bylo zrovna venku sychravo.Lidé seděli raději doma.Moje maminka se tehdy se mnou,ročním miminkem,a mou pětiletou sestrou vypravila nakoupit do místního řeznictví.Když jsme vyšly z obchodu,na ulici nebylo ani živáčka.Najednou se ozval hrozivý zvuk,jako by někdo dupal po plechové střeše.Rozhlížely jsme se kolem,ale nikde se nic nepohnulo,jen ten hluk trval dál.Když jsme došly z nákupu domů,překvapilo nás velké množství bot u dveří našeho vchodu.Uvnitř seděla teta,strýc a bratranci a oplákávali smrt svého tatínka a dědečka.A moje maminka si hned spojila otcovo úmrtí s událostí,kterou jsme právě prožily.Jinak hodný a nenápadný člověk se takhle hlučně s námi přišel rozloučit.Už je to pomalu 30 let,ale když se sejde naše rodina,vždycky si to připomínáme.Máma a sestra stále slyší ten rachot a nahání jim husí kůži.Já si na nic samozřejmě nepamatuji,takže to tak drasticky neprožívám,ale často chodím na hřbitov a přemýšlím o rozloučení mého dědečka.Škoda že jsem si ho moc neužila.A ani babičky ne,zavolal si jí k sobě už za tři měsíce.Bylo to tak nečekané a rychlé,že se nestačila s námi rozloučit jako on. Iva z Třebíče .

 

Po dědově smrti


Jednoho dne sem šel k babičce a otevřelo se samo od sebe okno , jenže sem měl pocit jak kdyby mě někdo sledoval k večeru se tam stalo něco neočekáváneho jako kdyby sem se dotl magické síly , ale bylo to daleko měl sem pocit jako kdyby po mě projela smrt je to asi tak 2 roky , je možné že se to stane někomu jinému . Lukáš z Olomoucka

 

Půlnoční přelud
 
Když jsem byla mladé děvče,dávala jsem si dostaveníčko s mládenci na malém hřbitůvku.Připadalo mi to tam romantické a hlavně,co si budeme povídat,i skryté očím zvědavců.Měla jsem pro strach uděláno.Je ale pravda,že od jednoho večera po soumraku na hřbitov raději nechodím.Nešla bych, ani kdyby branka byla dokořán.Tehdy jsem si smluvila schůzku s Jendou.Byl to hezký černovlasý oktaván z gymnázia,který se mě snažil vylákat na procházku už pěkně dlouhý čas.Na rande jsem dorazila přesně.Už z dálky jsem přes postupující šero viděla Jendu(alespoň jsem si v tu chvíli myslela,že je to on),jak sedí na lavičce u jednoho z hrobů.Přidala jsem do kroku,blížila jsem se k němu zezadu.Jasně jsem si uvědomovala,jak má pěknou štíhlou postavu,sněhobílou košili…Jen mě mátlo,proč tak zkroušeně sedí s tmavou hlavou v dlaních.Už mě od mládence dělilo jen pár kroků,když mě náhle někdo popadl v pase.Vykřikla jsem leknutím,obrátila jsem se – a on to byl Jenda!Hrozně se mi smál.Podívala jsem se na lavičku,tam nikdo.Záhada!Přece by neznámý nemohl kolem nás neslyšně proklouznout?Nějaký čas jsem se tomu hřbitůvku vyhýbala,ale ta postava mi nešla z hlavy.Vypravila jsem se tam tedy s kamarádkou raději ve slunečné odpoledne.Vzala jsem s sebou svíčku,sama jsem pořádně nevěděla proč.Když jsme stanuly u hrobu,před nímž byla ta lavička,krve by se ve mně nedořezal.Na náhrobku bylo vytesáno jméno František(příjmení udávat nebudu).Zemřel ve dvaadvaceti letech při železničním neštěstí.Z fotky v oválku na mě hleděl krásný černovlasý mládenec,oblečený do bílé košile.Zapálila jsem mu svíčku.Dělám to dodnes,když jdu na hřbitov.

Milada.H Brno 

 

Nadbytečný nebožtík
 
Nedávno se naše rodinná rada usnesla,že přemístíme všechny nebožtíky,kteří „obývali“rodinný hrob,z velkého pražského hřbitova na malý venkovský hřbitůvek ve vesničce,kde jsme si pořídili domek a rozhodli jsme se tam s manželem na důchod odstěhovat.Říkali jsme si,že se sluší,aby se o hrob pravidelně někdo staral,a dojíždět do Prahy by bylo pro nás dost z ruky.Celkem jsme měli mít ke stěhování čtyři urny.S mojí maminkou,mým tatínkem,mým strýcem a mojí malou sestřičkou Emou,která umřela těsně po narození za druhé světové války.Všichni tito mému srdci nejmilejší lidé měli také na mramorovém náhrobku svá jména,data narození i úmrtí.Když jsme dali hrob otevřít,že urny vyjmeme,abychom je mohli převézt jinam,zůstala jsem překvapením celá zkoprnělá.V hrobě byla ještě jedna,pátá urna.Docela obyčejná,určitě hodně stará.Nikde na ní nebylo žádné registrační číslo,žádné označení,nic.Začali jsme se vyptávat celé rodiny.Ale z příbuzných nikdo nic nevěděl,netušili jsme,kdo by to mohl být a ani jak se urna do našeho hrobu dostala.Snad by něco věděla maminka,jenže té už jsem se zeptat nemohla.Co teď?Dala jsem tedy i pátou urnu uložit na nové stanoviště s ostatními a pomyslela sem si,že tu záhadu už nikdy nerozluštím.Snad ze zvyku jsem položila na desku nového hrobu jen čtyři svíčky.Nešly ale zapálit.Respektive šly,ale jakmile hořely všechny,náhle je zhasl závan vzduchu,přestože bylo téměř bezvětří.Začaly se mi vybavovat všechny různé příběhy,co jsem kdy o hřbitovech slyšela,to víte,ruce se mi chvěly,byla bych radši hned odešla,měla jsem všelijaké myšlenky.Pak jsem si vzpomněla na ostatky neznámého či neznámé.Když už o něm víme,měli bychom asi vzpomenout i na něj.Přidala jsem ještě jednu,pátou svíčku.Postupně jsem zažehla všech pět plamínků a ty už zůstaly hořet.Od té doby nikdy nezapomínám ani na neznámého či neznámou.
Jitka A.Olomoucko.

 

 

DUCHU PŘIJD...

Bylo to asi před rokem .U jednoho kamaráda jsme vyvolávali duchy(ani jsme nevěděli koho). Pořád jsme jenom říkali,,Duchu přijď''... Byli jsme u něho v komoře (u toho kamaráda) a najednou se začal hýbat toaletní papír začal tam létat všude možně,svíčka se převrátila a zhasla,my začali ,,řvát'' rychle jsme vylezli ven z komory a otevřeli jsme okno a všechno bylo zase v normálu,ale bylo to hrozný!!!!

PSI

Jednou jsem šla s kamarádkou na michalovickou putnu a se svym psem.Když jsme dorazli na misto nikdo tam nebyl.Po pár minutách co muj pes šmejdil u kamenu ,hodil někdo na něj kámen.S kamarádkou jsme to tam prošli ale nikdo nikde..ale po psovi opět nekdo hodil klacek a tak jsme vzali roha...když jsme se otačeli měly jsme divny pocit že nás někdo sleduje,začal blikat železniční přejezd a všichni psi se kolem nás sneskli ..je to divne i pro nas ale tak co se stalo tak se stalo

DĚJEPIS ZE SNU

Stal se mi takový příběh.Nevím zda je tak magický,ale určitě souvisí s vizí. Měla jsem takovou vizi. V noci se mi zdálo o tom,že máme ve škole máme dějepis a normálně jsme ho jako neměli mít. Ráno jsem se v pohodě probudila a pomalu zapoměla na svůj sen. Připoměla mi ho až věta učitelky: "místo českého jazyka budeme mít dějepis." Na chvíli mě i zamrazilo v zádech. Jistě se podobné příhody staly už jistému množství lidí. Přesto je to velice zvláštní a magické,tyhle předtuchy...

 

 
ZAKLETÁ LAMPA

Tento příběh se stal o jedné noci. V klidu jsem večer usínala a taky usla. Noc byla tichá a nepřerušovaná až na jeden okamžik. Probudila jsem se. Nevěděla jsem absolutně proč. Hledala jsem marně důvod. Rozhlédla jsem se po pokoji. Můj zrak se zastavil na neznámém jevu. Moje lampa v pokoji,kterou jsem najisto večer před spaním vypínala ze zásuvky najednou svítila. A kdyby jen svítila,svítila modře. Mám na to jen dva způsoby vysvětlení. Buďto někdo lampu zapnul (ale proč tedy svítila modře?) anebo je to zakletá lampa a rozsvítila se neznámým důvodem sama.

 

.

VYVOLÁVÁNÍ MARIE TEREZIE

Jeden den, když u mě doma spala kámoška chtěli jsme dělat neco zábavného a aby to bylo na dlouho . Napadlo nás, že budem vyvolávat duchy , jakou osobu to nás napadlo po chvilce ...marii terezii . Když jsme jí vyvolali tak se začala klepat lampa , ale jen lampa kdyby to bylo zemětřesení tak i třeba stůl ale byla to jen lampa . Bály jsme se a radši jsme ducha nechali být , ráno když jsme se probudili tak jsme byli zděšený , měli jsme každá po těle pupínky a vypadaly strašně , uvědomili jsme si že jsme včera neodvolali ducha . Marie měla dceru která umřela na neštovice , ty pupínky byli neštovice . Jeli jsme hned k doktorovi a byli jsme tam dlouho ...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dovb

(jaroslav matula, 17. 6. 2014 14:51)

:p